Jdi na obsah Jdi na menu
 


K nejstaršímu stromu

25. 3. 2013

 

K nejstaršímu stromu
Na konci zimy jsem si řekl, že v rámci tréninku musím najet určité množství kilometrů. Protože v terénu je díky předčasnému jaru hodně blátivo, musím se zatím soustředit na trénink silniční. Po pár kilometrech na turistických stezkách bych kolo umýval nejspíš ještě půl roku po vyjížďce. Nehledě na to, že síly po zimě taky není nazbyt a na silnici je to údajně lehčí.
                Jako silniční kolo mi poslouží moje staré trekové kolo zn. Autor, model Stratos. Rok výroby už ani nevím, ale asi poslední modelová řada prodávaná standardně s pevnou vidlicí. S tmavě zelenou kostrou se tváří hodně skromně, ačkoli stříbrná řídítka se mu leckdy provokativně zalesknou. To hlavně, když spolu vyjedeme někam na kopec a před námi se objeví až doposud netušené dálky. Jo, jo, můj Stratos má už něco za sebou. Od narození (vlastně zakoupení) mě pravidelně odvážel do práce a výletů si dřív ve svých mladých letech moc neužil. Bez tréninku zvládl vyjížďku na Soutok, jednou byl dokonce i ve Chřibech. Zde dokonce i závodil. Nezvyklou aktivitu už ale odneslo jeho zdraví a musel se poté trochu léčit. Posledního půl roku mu trasa pracovního nasazení dokonce několikanásobně vzrostla. To když mě začal vozit do práce do Světlé, po celkově víc než desetkrát delší trase než dříve v Břeclavi. Jako silák v nejlepších letech však spolehlivě jede bez zastávky či karambolu. Je to držák. Na tuto cestu jej navíc vybavím zánovními nášlapy zn. Shimano. Nášlapné pedály mne lákají už nějakou dobu, spousta přátel mi je doporučuje. Prý asi tak dvakrát spadnu, než se naučím „vyzouvat“, pak už si zvyknu. Nu což, uvidíme.
                Inspirací pro trasu mi je článek na internetu o nejstarším stromu v České republice. Roste ve Vilémovicích u Ledče nad Sázavou. Jmenuje se Tis červený a je mu kolem dvou tisíc let. Teoreticky tak pamatuje narození Ježíše Krista. V době, kdy u nás Cyril a Metoděj šířili křesťanství, jemu bylo víc než šest set let a už nebyl žádný mladík. V době Karla IV. Z něj byl už starý kmet. Vlastně minimum památek v republice je starší než on. Vždyť i Slované s praotcem Čechem přišli do Čech v době, kdy se na okolní svět díval z výšky a třeba v jeho stínu při cestě odpočívali.ccc.jpg

                                                                     Michalův statek v Pohledi

 
                Cíl je znám, trasa naplánována, nášlapy namontovány, mohu vyrazit. Je pošmourný, ale relativně teplý den. Kolem osmi stupňů nad nulou. Po dlouhé zimě mám však pocit teplého a vlahého dne. Cesta se kousek za domem začíná plazit mírně do kopce a díky tomu, že toto stoupání jedu tento rok potřetí, nepřekvapuje mne a já s víceméně klidným dechem vyjíždím na kopec bez zadýchání a zpocení. Nášlapy parádně zabírají, nahoru i dolů. Šlapání je pro mě nezvykle lehké. Schválně jsem si vybral pro trasu vedlejší silničky. To abych měl klid při cestě, nemusel dávat moc pozor před auty a dýchat jejich smrad. Cesta je suchá, posypový štěrk už smyl déšť a mě se jede na výbornou. Krajina se zahaluje do mlhy, pošmourno schovává daleký obzor pod bílou roušku. Plný energie projíždím vesnicí Lučicí.   Zdejší stoupání po kočičích hlavách beru jako další součást rozcvičky a díky novým nášlapům si ho užívám pěkně naplno a bez oddechu. Po několika ostrých výjezdech a sjezdech v lesích a lukách projíždím skanzen Michalův statek ve vesničce s idylickým názvem Pohleď a nakonec  sjíždím do údolí k řece Sázavě do městečka Světlá nad Sázavou.

 

                Zde přejíždím další, teď již poněkud delší drkotavý úsek po dlažebních kostkách. Jsou navlhlé, což se o několik okamžiků později stává skoro osudovou zápletkou dnešní vyjížďky. Projíždím náměstím. Je mírně z kopce a protože je v tuto chvíli bez veškeré dopravy zrychluji a odbočuji na hlavní silnici směr Ledeč nad Sázavou. Následující děj se již odehrává ve své podstatě samovolně a já jej pozoruji zprvu z výšky, posléze už jen od země. Zprvu pomalu, jako ve zpomaleném filmu, v zlomku sekundy najednou nepříjemně rychle a hlavně dotěrně. Přední kolo v půli zatáčky uhýbá podivně do boku, celý stroj se začíná naklánět. Kola podkluzují a já se řítím na zem. Pokládám se i s kolem na zem a setrvačností kloužu dva až tři metry levým bokem po asfaltu. První, co se dívám, po dopadu na zem, jestli nejede nějaké auto kolem, které by chtělo využít mé slabé chvilky a přejet mě. Na druhý pohled zkoumám, kolik jsem vzbudil pozornosti. Naštěstí náměstí je stejně klidné jak před několika sekundami, pár chodců v dálce nezaznamenalo můj pád.
„P..a!“ ulevuji si polohlasem. Všechny velké klouby na levé polovině těla mně pekelně pálí, nejvíc asi kotník a loket. Pomalu se zvedám, ohledávám nejdříve sebe a pak kolo. Odkulhám ke kraji cesty a odpovídám třem chlapíkům, že jsem opravdu v pořádku. Zkoumám kolo, zdali utrpělo pádem nějakou újmu. Na místě pádu leží pár plastových úlomků čehosi, ale viditelně , kromě odrazek, kolu nic nechybí. Pomalu ohýbám rukou i nohou, jde to pěkně, jen to pekelně pálí. Zkoumám odřeniny, naštěstí jsou jen povrchové, oblečení mě zachránilo od horšího. Kotník, koleno, bok i loket. Spadnout takto v létě, jen minimálně oblečený, bylo by to horší.  Nebo někde v plné rychlosti v lese na biku. Fuj. Po chvilce sedám na kolo a jedu dál.11.jpg

Nejstarší Tis

 
Nebudu se litovat, musím to rozšlapat a rány si vyčistím až doma. Nejdéle se ozývá loket a kotník, ale po chvilce si oba naštěstí dávají pauzu. Plný nadšení z nášlapů se mi nechce přerušovat jízdu. Cesta teď vede lesem po svahu Žebrákovského kopce. Je zde již trochu větší provoz, ale asfaltka je pořádně široká a tak se mi auta vyhýbají širokým obloukem. Pod sebou mám prudký svah spadající až k řece Sázavě. Podél jejího břehu leží v těchto místech přírodní rezervace Stvořidla. Řeka zde protéká hlubokým kaňonem, koryto plné obrovských oblých žulových balvanů. Ráj pro vodáky. Po břehu řeky tudy vede červená turistická stezka. Kdo ji projel na biku bez odšlápnutí, může sám sebe směle nazývat pánem technické jízdy. Ale zpět na silnici.

 

Dojíždím do Vilémovic a kousek od cesty, v zahradě barokního zámečku z pol. 18 st. zde roste onen nejstarší strom. Musím říci, že na svůj věk vůbec nevypadá. Místo starého omšelého kmeta zde tiše stojí strom v nejlepších letech. Žádné zlomené či odumřelé větvě, žádné praskliny či snad dokonce umělé podpěry. Z informační cedulky se na místě dozvídám, že strom je opravdu v dobré kondici, vznikl či srostl z několika menších jedinců a díky tomu se dožil tak vysokého stáří. To však právě kvůli tomuto faktu nelze přesně určit a stáří dva tisíce let je pouze předpokládaná dosavadní délka jeho života. Možná víc, možná míň. Chvíli přemýšlím o stáří dvou tisíců let, ale je to pro mě nepředstavitelné. Po chvíli mě dostihuje chladno a mě nezbývá nic jiného než pokračovat.
Načerpán energií z dva tisíc let starého stromu se rozhoduji pro další cestu. Cvakám nášlapy a sjíždím po hlavní cestě dál až do Ledče nad Sázavou. Zde překračuji řeku a cestou, tentokrát podél kopce Melechova se nad řekou Sázavou vydávám na cestu domů.  
A cesta je to opravdu takříkajíc výživná. Nejdříve dlouhý pozvolný výjezd z údolí Sázavy prověří jezdcovu vytrvalost. Když si člověk myslí, že je již pokoj, silueta Melechova vystupující z mlhy vztyčí varovný prst a cestu zvlní do několika prudkých stoupání a klesání. Tak prudkých, že i místním na babetách a pionýrech dělá problém kopečky vyjet. Tyto prudké výšvihy pěkně prověří dech i sílu v nohách, které však už začíná ubývat.
Po několika kilometrech, několika zpoceních a vychladnutích přijíždím pod Lipnici. Zdejší stoupák si ale nechávám na horší časy bo jej už znám a na kolo chci na chvíli i zítra. Lipnici tedy objíždím, i tudy mne však cesta vede přes několik stoupání. Většinou však už jedu směrem dolů a po necelých sedmdesáti kilometrech dojíždím zpět do Brodu. 
Celou dobu si pochvaluji nové nášlapy. Jednou jsem, pravda, spadl, ale to nebylo chybou nášlapů. Spíše tím, že jsem špatně odhadl situaci a „nepřizpůsobil jízdu stavu vozovky“. Záběr mi přišel mnohem více efektivnější než při běžném způsobu šlapání. Zatím jsem tedy z nášlapů nadšený, otázkou zůstává, jak se mi budou líbit v terénu. Počkám, až jarní slunce vytáhne vodu z krajiny a půjdu je projet do terénu.
Zatímco si počítám u PC převýšení celé trasy, odřeniny se začínají probouzet k životu a pekelně štípou a pálí.22.jpg
délka 66 km           nastoupáno 1100 m