Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta bajkerov SNP

11. 7. 2013

Po patnácti hodinách téměř nekonečné noční jízdy slovenskými rychlíky vysedám do dusného rána na vlakovém nádraží v Medzilaborcích. Dvojjazyčné nápisy vedené slovensky a azbukou mi dosvědčují, že Ukrajina je blízko. Dokonce, když se ptám na směr své cesty, dostává se mi odpovědi v tom smyslu: nerozumím, mluvím ukrajinsky…

               Myšlenkou sjet slovenskou Cestu hrdinů SNP mne napadla minulý rok, když jsme s přáteli přejížděli hřebenovku Malých Karpat z Bratislavy až na moravskou Velkou Javořinu. Cesta hrdinů SNP je součástí mezinárodní turistické stezky E8 jdoucí od severu z Irska až k jihu k Turecku. Na území Slovenska nese tento hrdý název k uctění významného období slovenské historie. Nutno podotknout, že Slovenské národní povstání je v mysli lidí na Slovensku hluboko zakořeněno. Stezka vede většinou hřebeny hor, přírodou a větší města okrajově míjí. Začíná v Dukelském průsmyku, místě velké vojenské operace II. světové války. Celá měří cca 750 km a chodcům, kteří se rozhodnou ji přejít v jednom kuse, to trvá nezřídka celý měsíc, než dojdou svého cíle. Směrem z Dukly vede přes Čiernu  horu, Čergov, za Košicemi přechází Volovské vrchy okrajově i Slovenský ráj, Nízké Tatry, Velkou Fatru, Strážovskévrchy, za Trenčínem na pár kilometrů opouští území Slovenska (Biele Karpaty), aby se stočila přes Malé Karpaty směrem na jih a skončila na bratislavském Děvíně. Část stezky vedoucí od Velké Javořiny k Bratislavě se někdy nazývá Štefánikova magistrála.

 

Den 1

               Nejbližší vlaková zastávka Dukelskému průsmyku jsou slovenské Medzilaborce. Na Duklu je to nějakých 25 km. Z města se vydávám směrem do Polska. Nejdříve po asfaltu, posléze se asfalt ztrácí a mezi rozkvetlými loukami se vine příjemná štěrková cesta. V Čertovském sedle mi po krátkém odpočinku začíná bajkování, které mě bude provázet dalších několik dní. Červená turistická stezka mne bude provádět v  celou dobu a stane se mi módem celé cesty. V samotném základě člověk vůbec nemusí znát kudy tato stezka vede – stačí se jen držet červené značky a nápisů na rozcestnících. Červená mě vede k Dukle hřebenem na hranici mezi Slovenskem a Polskem.  Úzká pěšina vede hned nahoru, hned dolů, a protože přijíždím po dlouhém období dešťů, často projíždím různé louže, tůně a rozbahněné místa. Zprvu se člověk vyhýbá kontaktu s blátem, ale po několika kilometrech jsem poznal, že to nemá cenu. Několikrát jsem zapadl až po brzdový kotouč a jak mi bláto na kole postupně zasychá, tvoří pevnou krustu, kterou nakonec smyju až doma. Na kousku cesty mezi Čertovským sedlem a Duklou jsem posbíral, nejen na kolo, tolik bláta, kolik se mi po zbytek cesty už nepodařilo.

               Dukelský památník je kapitola sama pro sebe, červená prochází všemi důležitými místy Dukelské operace, po cestě míjím tanky, děla, tanky, letadla a zase tanky, těch je tu opravdu mnoho. Nejvíce jich leží v takzvaném Údolí smrti – místu, kde se střetla německá a ruská tanková vojska. Zde jich je po úbočích malého údolí rozeseto asi deset. Představa, že zdejší boje trvaly na podzim roku 1944 téměř dva měsíce, padlo zde dohromady více než 20 000 vojáků, 110 000 vojáků bylo zraněno, mne naplňuje úctou a nutí k zamyšlení...

Cesta mezi jednotlivými památníky vede lesem,  cesty jsou často hodně bahnité, což samotné by nevadilo. Hůře se však už jede v půl metru hlubokých kolejí od těžké lesácké  techniky, ještě když jsou plné mazlavého a lepivého bahna. Ještě, že mě neslyšeli žádní lesáci, kolik jsem jim poslal nadávek. Nejde mi do hlavy fakt, že na Slovensku je právně zakázáno jet na kole mimo oficiální cyklotrasy, ale těžař si může v lese zajezdit doslova rallye…

               Noční jízda vlakem a dřina při brodění lesních cest mě odpoledne svedla na asfaltovou cestu. Pomalu jsem po úzkých silničkách dojel až do Bardejova. Až zde na místě zjišťuji, že město je zapsáno na seznamu Světového dědictví UNESCO. Odpolední bouřka vylidňuje město a já si tak průjezd opevněným historickým centrem vychutnávám osamocen. Celý od bláta drze projíždím úzké uličky, provokativně sjíždím několikery schody v centru. Po bouřce zde nebyla ani noha.

               Nad městem, ve vesničce Mihálov jsem si našel první přístřešek.

Den 2

               Den začíná pěkným dlouhým sjezdem po loukách směrem k Čergovu. Ten však končí a naopak začíná sadomasojízda nahoru na Čergov. Prudký výjezd s převýšením 433 m na 3 kilometry je pekelná rozcvička a naplno prověří kondici každého, i pěšího turistu. Turistická stezka je naštěstí lemována lesní cestou, která objíždí nejprudší úseky, ale i tak přestávám brzo machrovat a s heslem „hlavně to ze startu nepřepálit“ hrdinně kolo v nejprudších místech tlačím. Na hřebenu usedám do sedla a v hlavě se mi vynořuje stále častěji to je ono, to je to, proč jsem sem jel.  Hřeben se několikrát přehoupne přes 1000 metrů výšky a je to znát. Bajkování parádní, úzká pěšina, chvíli nahoru, pak po rovině, pak dolů. Po hodině jízdy vyjíždím na vrcholek Čergov (1049 m). Cestou jsem potkal několik turistů, dokonce i stopy od kola jsou občas v blátě vidět, ale jinak je nahoře prázdno a klid. Vodu doplňuji z pramenů, energii z mysli tyčinek, zkrátka pohoda. Jen na otevřených prostranstvích je i přes mraky cítit sílící slunce.

Po odpočinku na vrcholku mě čeká dlouhý sjezd. Ve vyšších partiích vede pouze úzká pěšina, která se posléze rozšiřuje v lesní cestu. Poctivě zahřívám kotouče, až mě bolí předloktí.  Krátká přestávka na chatě pod Čergovem a jedeme dál! Klesání, necelých  800 výškových metrů sjezdu, vede až k pivovaru Šariš. Pivovar mne doslova doprovází celou cestu, skoro v každé hospodě, do které jsem za těch pár dní zapadl, čepují  zde licenčně vyráběný Radler. Po obyčejném pivu se mi většinou nechce moc šlapat, ale ovocné pivo, a teď ortodoxní pivaři musí prominout, na mě funguje skvěle. Jedna kofola a dvakrát Radler a můžu vesele jet dál. I několikrát za denJ

Další část trasy si opět trochu zkracuji po místních silničkách, koupu se v řece a v podvečer dojíždím do Kysaku, vesničky před další výškovou prémií. U nádraží se nechávám zlákat hospodou s nápisem „tradiční kuchyně“. Bohužel k jídlu zde mají pouze rozmraženou pizzu a tak si ji pro jistotu dávám hned dvakrát. K tomu pár piv, dnes už stejně nic nedoženu. Při pohledu na svou GPS, sdělující mi, že do západu slunce zbývá ještě hodina, mě napadá, že bych zbývající čas mohl smysluplně využít. Sedám na kolo a jedu dál. Směrem nahoru samozřejmě, protože s výškou nebude světlo tak rychle ubývat. Nejdříve stoupám kolem potoka, pak však cesta začíná poctivě nabírat metry.  Rozcestník mi řekl, že do sedla Repy, kde je fajnová útulna, je to asi 3 hodiny. Po přepočtení na kolorychlost mi vychází hodina a půl. V posledním světle dojíždím na Jánošíkovu Baštu, skalní ostroh s dalekým rozhledem do údolí, kde zkouším fotit  a chvíli odpočívám. Obhlížím skálu a ejhle, jsou tu. Borháky se třpytí v zapadajícím slunci. Dál už pokračuji společně s rostoucí tmou. Posledních pár kilometrů už jedu po tmě. Nechce se mi hledat čelovku a tak cestu spíše tuším mezi stromy než že bych ji opravdu viděl. Naštěstí už jsem na hřebeni, takže žádné prudké změny mne nečekají.

V sedle Repy (810 m) mě čeká extáze – z baťohu lovím dvě plechovky vychlazeného piva a zakládám další postupový tábor. V sedle je otevřená útulna, spíše tedy jen střecha, mám tak opět únik před případným deštěm. Ve spánku mě před protivenstvími ochraňuje kouzelná ropucha kouzelníka Čáryfuka, která mi celou noc leze někde za hlavou…